Moravia

Moravia is a country in the east of the Czech Republic. It is one of the three historical countries of the Czech Republic. The name of the country is derived from the Morava River. The name Morava is of pre-Slavic origin. It has the meaning of water, swamp. Moravia borders on Bohemia to the west.

In the north, it borders on the Polish part of Kladsko and the Czech/Moravian Silesia. In the east, Moravia borders on Slovakia. To the south it borders Lower Austria.

The largest city in Moravia is Brno. Other important settlements are Olomouc, which is the second historical capital of Moravia next to Brno and the seat of the archbishopric, Ostrava (part of Moravian Ostrava), Jihlava, Zlín and Kroměříž. Jihlava and Ostrava lie on the former provincial borders (Moravian-Bohemian and Moravian-Silesian).

Most of Moravia is made up of hills and uplands. The highest mountain is Praděd, 1492 metres above sea level, located in the Hrubý Jeseník Mountains. Other important mountain ranges are the Moravian-Silesian Beskydy, the White Carpathians and Králický Sněžník. Moravia is separated from Bohemia by the Bohemian-Moravian Highlands.

The most important rivers are the Morava, the Dyje, the Svratka, the Bečva and the Jihlava, which flow through the extensive lowland areas of southern and central Moravia. These are the Dyje-Svratecký úval, the Dolnomoravský úval and the Hornomoravský úval.

 

 

Slezsko

Slezsko (část historického Slezska) je historickou zemí na severovýchodě České republiky. Je jednou ze tří historických zemí České republiky.

Na severu a východě hraničí s Polskem. Na jihozápadě hraničí s Moravou. Na jihovýchodě hraničí se Slovenskem.

 

 

Čechy

Čechy jsou historickou zemí na západě České republiky. Jsou jednou ze tří historických zemí České republiky. Název země je odvozen od legendárního praotce Čecha. Podle českých pověstí je to prapředek, který svůj lid přivedl do země, jež pak po něm byla pojmenována.

Na západě hraničí s Německem, na jihu s Rakouskem, na východě s Moravou a na severu s Polskem. Ze severu, západu a jihu jsou ohraničeny řetězem hor. Nejvyššími jsou Krkonoše. Nachází se v nich nejvyšší hora Čech Sněžka.

Největším městem Čech je Praha. Jinými významnými sídly jsou Plzeň, Karlovy Vary, Kladno, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice a České Budějovice.

Nejdůležitějšími řekami jsou Labe a Vltava. Okolo Labe se rozprostírá úrodná Polabská nížina.

 

 

Moravština

Moravskému jazyku se říká moravština, tak jako se říká čeština českému jazyku. Jsou Čechy a je Morava. Označuje se takto podoba češtiny ve smyslu jazyka, jímž se mluví v České republice, užívané na Moravě. Termín se používá a má význam především kvůli tomu, aby se jazyk používaný na Moravě odlišil od jeho podoby, která se používá v Čechách.

Ve skutečnosti neexistuje jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí. Moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné. Je výrazně rozrůzněnější než území Čech. Je rozděleno především na nářečí středomoravská, východomoravská a lašská. Moravština však byla některými rodilými mluvčími považována za natolik odlišnou od spisovné češtiny, že musela být překonána výukou ve školách, aby pak její uživatel byl považován za Čecha/za Češku.

Od konce 20. století se někteří Moravané snaží o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka. Podkladem pro to jsou jim moravská nářečí.

I poté, co se v roce 1991 ve 20. století vykazovaná jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, byla dotazovanými hlásícími se ke zvláštní moravské národnosti uváděna jako jejich mateřský jazyk čeština. U příležitosti sčítání lidu v roce 2011 ale Český statistický úřad vydal prohlášení, že moravský jazyk bude sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem, odděleně od českého jazyka. Při sčítání lidu v roce 2011 moravštinu jako mateřský jazyk uvedlo 108 469 tázaných. Z toho byla moravština jediným mateřským jazykem pro 62 908 osob. Dalších 45 561 osob za svůj mateřský jazyk považovalo jak moravštinu, tak češtinu.

Historie

Slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy se považovali především za Moravany. Označení jazyka na Moravě za moravský se v souvislosti s tímto postojem objevuje ve 14. století. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.

Ve druhé polovině 19. století se při sčítáních lidu poprvé začala na území dnešní České republiky zjišťovat národnost obyvatelstva. Národnost v Předlitavsku se určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:

1) němčina, 2) čeština-moravština-slovenština; čeština: v německém originále böhmisch, tj. jazyk Čech, 3) polština, 4) rusínština, 5) slovinština, 6) srbochorvatština, 7) italština, 8) rumunština, 9) maďarština

Dotazovaní, kteří v letech 1880 a 1890 v Předlitavsku jako svou obcovací řeč uvedli češtinu-moravštinu-slovenštinu jsou v současnosti uváděni z národnostního hlediska zjednodušeně jako "Češi".

Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.“

V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, kteří přišli na Moravu, kde se jim zalíbila tamní nářečí, a rozhodli se jejich prvky vnést do spisovné češtiny. K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.

Obyvatelstvo Hlučínska („Prajzska“, do konce první světové války součásti Pruského Slezska) si po rozdělení Slezska zejména díky katolickému duchovenstvu uchovalo svůj původní jazyk „moravštinu“, jak svou řeč Hlučíňané nazývali, jako běžný hovorový jazyk (silně však promíšený germanismy).

Moravština a varianty spisovné češtiny

Spisovná čeština používá kromě neutrálních jazykových prostředků i jiné varianty. Jednou z nich jsou moravské varianty, označované např. ve Slovníku spisovného jazyka českého jako "obl.", tedy oblastní, někdy jako "obl. mor." tedy oblastní moravské.

Mezi takové moravismy patří například moravské dědina proti českému ves nebo vesnice, moravské zavazet proti českému překážet. U moravského kačena (proti českému kachna) je uvedeno pouze "ob.", tedy obecné. U moravského výrazu haluz proti českému větev není ve Slovníku spisovného jazyka českého žádná specifikace. Slova sodovka, v Čechách ve významu "sodová voda", na Moravě "šumivá limonáda" se v Čechách (?) používá stále méně často a tak se tento rozdíl vytrácí z úzu.

Jako slovotvorné varianty lze uvést např. moravské slunko proti českému slunce, sluníčko. Moravské okurek (proti českému okurka) je uvedeno také jako "obl. mor." Podobně je tomu s moravským kredenc (maskulinum) proti českému kredenc (femininum). Oproti tomu moravské varianty v mužském rodě Olomouc (maskulinum), Kroměříž (maskulinum), Litovel (maskulinum) a jiné jsou považovány na nespisovné nebo nářeční.

Rozdíly mezi Čechami a Moravou najdeme i ve výslovnosti, viz článek v časopise Slovo a slovesnost. Nápadným rozdílem tu je například asimilace znělých a neznělých hlásek, tedy moravská výslovnost zhledáňí, zháňí, zhoda, zhromážďeňí, zhrbeňí proti českému schledáňí, scháňí, schoda, schromážďeňí, schrbeňí.

Spisovný jazyk na Moravě je tak totožný jako spisovný jazyk v Čechách, pouze v konkrétních variantách se liší. Situace se tak podobá rozdílům mezi němčinou a rakouštinou, kde jsou varianty jak hláskoslovné, tak slovotvorné či lexikální všeobecně používány na daném území. Jinak je spisovný jazyk společný a naprosto srozumitelný. Proto se zde většinou také nazývá němčina, nanejvýše, pokud potřebujeme odlišit lokální variantu, užijeme název rakouská němčina (rakouština).

Moravština jako nově tvořený jazyk

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí. Mluvnice tohoto jazyka se má nazývat „moravopis“. Tento projekt je jazykovědci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vnímán jako kontroverzní a politicky podbarvený. Někteří moravisté/Moravané totiž tvrdí, že Morava se dočká nezávislosti jedině tehdy, když bude stát na národním principu, a proto je nutné vytvořit moravský jazyk jako nejdůležitější znak národa.

Znak Moravy

Znakem Markrabství moravského byla od druhé poloviny 13. století stříbrnočerveně šachovaná orlice se zlatou zbrojí a korunkou v modrém poli štítu.

Na základě erbovního listu císaře Fridricha III. z roku 1462, vydaného na znamení vděčnosti za vojenskou pomoc moravského markraběte a českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad byla moravská orlice ve znaku Moravy na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé změněna - stříbrná pole šachování byla změněna zlatá, čímž byl vytvořen tzv. "stavovský znak". Český král Fridrichovo privilegium nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila. Privilegium nemělo ani před ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.

V roce 1628 byl Ferdinandem II. v souvislosti se snahou o definitivní ustavení habsburského rodu jako dědičného pána země erbovní list potvrzen jako součást souboru důležitějších privilegií, potvrzených jako celek, neporušujících především pobělohorské Obnovené zřízení zemské, bez zkoumání jednotlivostí.

Františkem Píchou je význam císařských dekretů ve vztahu ke znaku Moravy (1752 znak habsburských dědičných zemí, 1766 znak římského císaře, 1804 znak rakouského císaře, 1806 znak Rakouského císařství), ve vztahu k otázce, pro koho a za jakým účelem byla Fridrichova listina vydána, hodnocen takto: "pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny.".

Před změnou barevnosti šachování na podzim roku 1915 na červeno zlaté byl velký znak Rakouského císařství naposledy upraven 22. srpna 1836 dekretem Ferdinanda V.

Znakem země je vždy znak zeměpána, a země je takto prezentována i navenek (mezinárodně). Zeměpánem Moravy nebyli stavové, ale vždy markrabě (panovník).

Doloženě byly zvláště od 30. let 19. století používány obě barevné varianty, avšak ve zcela jiném právním významu před a po roce 1848 (ústavních a politických změn). Moravský zemský sněm z roku 1848 („selský sněm“) se usnesl na používání zlatočerveného šachování, což mělo potvrdit v roce 1849 Ministerstvo vnitra, a následně v roce 1888.

Ve velkém a středním habsburském znaku však bylo stabilně používáno původní stříbrnočervené šachování a to až do 1915, kdy bylo ve středním znaku změněno na zlatočervené.

Od roku 1918 se přešlo na výlučné používání původní stříbrnočervené orlice v modrém poli - moravská orlice, neboť vychází z tradičních slovanských barev – červené, bílé a modré. Z právního hlediska bylo pak stříbrnočervené šachování v moravském znaku výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.

Moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny (Jihočeský kraj, i když zahrnuje část historického moravského území, ve svém znaku orlici nemá). Jihomoravský kraj kromě stříbrnočervené orlice užívá ve čtvrceném znaku uděleném roku 2004 také zlatočervenou variantu moravské orlice, která je umístěna ve čtvrtém poli. Stříbrnočervená orlice je též součástí městských znaků čtyř moravských měst: Jevíčka, Moravské Třebové, Olomouce a Znojma.

Morava po roce 1948

Po únoru 1948 začal nový komunistický režim pracovat na správní reorganizaci Československa. Výsledkem bylo (kromě jiného) zrušení zemského zřízení a rozčlenění republiky na kraje. Podoba krajského zřízení byla vládou Československé republiky schválena v listopadu 1948. Bylo rozhodnuto o zřízení třinácti krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Národní shromáždění Československé republiky tyto změny odsouhlasilo a zavedlo úplnou centralizaci správního aparátu.

1. ledna 1949 bylo území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje. Ty nerespektovaly dřívější historické hranice českých zemí. Bývalá země Moravskoslezská byla rozdělena mezi Brněnský kraj, Gottwaldovský kraj, Jihlavský kraj (zasahující hluboko do Čech), Olomoucký kraj a Ostravský kraj. Několik dříve moravských obcí se stalo součástí Českobudějovického kraje a Pardubického kraje.

9. dubna 1960 byl Národním shromážděním schválen zákon o reorganizaci územní správy. Jím se rušilo členění platné od roku 1949. Zákon vstoupil v platnost 1. července 1960. Výrazně se jím snížil počet krajů. Ani nové rozdělení ale nekopírovalo historické hranice zemí. Na tomto základě byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi Jihomoravský kraj (jeho součástí se stala i osada Jobova Lhota, historicky patřící k Čechám) a Severomoravský kraj. Severozápad Moravy a okolí Svitav a Moravské Třebové byly začleněny do Východočeského kraje.

V roce 2000 byla tato území začleněna do Pardubického kraje.

Jihozápad Moravy (Dačicko) byl začleněn do Jihočeského kraje.

S výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, které nyní náležejí k českému městu Počátky v kraji Vysočina), byla tato území po roce 2000 přičleněna k Budějovickému kraji, dnes Jihočeskému kraji.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené Společnosti pro Moravu a Slezsko podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky“, která se měla stát trojdílnou federací tří rovnoprávných státoprávních subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Návrh ale přijat nebyl a stát byl uspořádán federativně na národnostním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, již tvořili poslanci z Čech, Moravy i Slezska.

Federální shromáždění dne 9. května 1990 přijalo usnesení, které odsoudilo zrušení Země Moravskoslezské a vyslovilo v něm pevné přesvědčení, že „nové ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví“. Poslanci moravských politických stran zvolení v prvních svobodných volbách předložili návrh zákona na obnovení zemského zřízení. Předsednictvo České národní rady (ČNR), kde mělo převahu Občanské fórum, jej však ve výborech zamítlo.

Zejména na počátku 90. let 20. století pak proběhly ještě další snahy o obnovu Moravy jako autonomní země. Vyšly však naprázdno. Na počátku roku 1992 předložila vláda Petra Pitharta (KDU-ČSL) návrh na zemské uspořádání. Po letech letech tento politik řekl: "Zklamal mě rozpad společného státu, zklamala mě prosazená podoba územně správního uspořádání. Moje vláda předložila na jaře 1992 návrh na zemské zřízení se zachováním bývalých okresů, který se ani neprojednával, ale jen proto, že se blížil rozpad federace a byly obavy z "nového dualismu"." Československo skutečně k 31. prosinci 1992 zaniklo a v roce 1997 došlo k prozatím poslední úpravě moravsko-slovenské státní hranice, čímž se některé moravské pozemky, včetně osady U Sabotů, staly součástí Slovenska.

Dne 1. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon, který na území České republiky vytvořil čtrnáct krajů, územně samosprávných celků. Tyto nově vzniklé kraje rovněž nerespektují historické zemské hranice.

Po sametové revoluci v roce 1989 se objevilo množství politických stran, hnutí, sdružení a spolků, které dohromady vytvářejí tzv. moravské hnutí. Toto hnutí se snaží o obnovu samosprávy Moravy a Českého Slezska. V první polovině 90. let 20. století bylo významné Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS), které v parlamentních volbách té doby získalo několik mandátů.

Politický význam moravistických stran však již v polovině 90. let upadl a od té doby je marginální záležitostí. Na aktivity HSD-SMS se pokusila navázat strana Moravané, od níž se v roce 2018 oddělilo Moravské zemské hnutí. Součástí moravského hnutí je také např. kulturní spolek Moravská národní obec.

Výstava Morava jako součást českého státu (2018)

U příležitosti 100. výročí československé státnosti se v Moravském zemském archivu v Brně ve dnech 6.–24. listopadu 2018 konala výstava „Morava jako součást českého státu“, mapující společný vývoj českých zemí od středověku do 20. století.

Výstava veřejnosti představila archiválie uložené v depozitářích Moravského zemského archivu, jako jsou např. moravské zemské desky, landfrýd Václava IV. z roku 1412, erbovní list Fridricha III. z roku 1462, Kniha tovačovská, Antifonář Elišky Rejčky, či patent Ferdinanda III. ustavující Brno sídlem nejvyšších zeměpanských a zemských úřadů z 26. listopadu 1641 a tištěná instrukce pro úřad moravských zemských desk z 2. ledna 1642, vystavované zcela ojediněle a jen po omezenou dobu.

Kniha tovačovská byla otevřena na stránce s rubrikou: „Markrabství moravské svobodné jest“. Tento článek byl do textu knihy zařazen v souvislosti s otázkou volby krále a vztahů jednotlivých zemí České koruny. Byl výrazem zemské autonomie a suverenity moravského zemského práva.