Moravskému jazyku se říká moravština, tak jako se říká čeština českému jazyku. Jsou Čechy a je Morava. Označuje se takto podoba češtiny ve smyslu jazyka, jímž se mluví v České republice, užívané na Moravě. Termín se používá a má význam především kvůli tomu, aby se jazyk používaný na Moravě odlišil od jeho podoby, která se používá v Čechách.
Ve skutečnosti neexistuje jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí. Moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné. Je výrazně rozrůzněnější než území Čech. Je rozděleno především na nářečí středomoravská, východomoravská a lašská. Moravština však byla některými rodilými mluvčími považována za natolik odlišnou od spisovné češtiny, že musela být překonána výukou ve školách, aby pak její uživatel byl považován za Čecha/za Češku.
Od konce 20. století se někteří Moravané snaží o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka. Podkladem pro to jsou jim moravská nářečí.
I poté, co se v roce 1991 ve 20. století vykazovaná jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, byla dotazovanými hlásícími se ke zvláštní moravské národnosti uváděna jako jejich mateřský jazyk čeština. U příležitosti sčítání lidu v roce 2011 ale Český statistický úřad vydal prohlášení, že moravský jazyk bude sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem, odděleně od českého jazyka. Při sčítání lidu v roce 2011 moravštinu jako mateřský jazyk uvedlo 108 469 tázaných. Z toho byla moravština jediným mateřským jazykem pro 62 908 osob. Dalších 45 561 osob za svůj mateřský jazyk považovalo jak moravštinu, tak češtinu.
Historie
Slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy se považovali především za Moravany. Označení jazyka na Moravě za moravský se v souvislosti s tímto postojem objevuje ve 14. století. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.
Ve druhé polovině 19. století se při sčítáních lidu poprvé začala na území dnešní České republiky zjišťovat národnost obyvatelstva. Národnost v Předlitavsku se určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:
1) němčina, 2) čeština-moravština-slovenština; čeština: v německém originále böhmisch, tj. jazyk Čech, 3) polština, 4) rusínština, 5) slovinština, 6) srbochorvatština, 7) italština, 8) rumunština, 9) maďarština
Dotazovaní, kteří v letech 1880 a 1890 v Předlitavsku jako svou obcovací řeč uvedli češtinu-moravštinu-slovenštinu jsou v současnosti uváděni z národnostního hlediska zjednodušeně jako "Češi".
Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.“
V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, kteří přišli na Moravu, kde se jim zalíbila tamní nářečí, a rozhodli se jejich prvky vnést do spisovné češtiny. K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.
Obyvatelstvo Hlučínska („Prajzska“, do konce první světové války součásti Pruského Slezska) si po rozdělení Slezska zejména díky katolickému duchovenstvu uchovalo svůj původní jazyk „moravštinu“, jak svou řeč Hlučíňané nazývali, jako běžný hovorový jazyk (silně však promíšený germanismy).
Moravština a varianty spisovné češtiny
Spisovná čeština používá kromě neutrálních jazykových prostředků i jiné varianty. Jednou z nich jsou moravské varianty, označované např. ve Slovníku spisovného jazyka českého jako "obl.", tedy oblastní, někdy jako "obl. mor." tedy oblastní moravské.
Mezi takové moravismy patří například moravské dědina proti českému ves nebo vesnice, moravské zavazet proti českému překážet. U moravského kačena (proti českému kachna) je uvedeno pouze "ob.", tedy obecné. U moravského výrazu haluz proti českému větev není ve Slovníku spisovného jazyka českého žádná specifikace. Slova sodovka, v Čechách ve významu "sodová voda", na Moravě "šumivá limonáda" se v Čechách (?) používá stále méně často a tak se tento rozdíl vytrácí z úzu.
Jako slovotvorné varianty lze uvést např. moravské slunko proti českému slunce, sluníčko. Moravské okurek (proti českému okurka) je uvedeno také jako "obl. mor." Podobně je tomu s moravským kredenc (maskulinum) proti českému kredenc (femininum). Oproti tomu moravské varianty v mužském rodě Olomouc (maskulinum), Kroměříž (maskulinum), Litovel (maskulinum) a jiné jsou považovány na nespisovné nebo nářeční.
Rozdíly mezi Čechami a Moravou najdeme i ve výslovnosti, viz článek v časopise Slovo a slovesnost. Nápadným rozdílem tu je například asimilace znělých a neznělých hlásek, tedy moravská výslovnost zhledáňí, zháňí, zhoda, zhromážďeňí, zhrbeňí proti českému schledáňí, scháňí, schoda, schromážďeňí, schrbeňí.
Spisovný jazyk na Moravě je tak totožný jako spisovný jazyk v Čechách, pouze v konkrétních variantách se liší. Situace se tak podobá rozdílům mezi němčinou a rakouštinou, kde jsou varianty jak hláskoslovné, tak slovotvorné či lexikální všeobecně používány na daném území. Jinak je spisovný jazyk společný a naprosto srozumitelný. Proto se zde většinou také nazývá němčina, nanejvýše, pokud potřebujeme odlišit lokální variantu, užijeme název rakouská němčina (rakouština).
Moravština jako nově tvořený jazyk
Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí. Mluvnice tohoto jazyka se má nazývat „moravopis“. Tento projekt je jazykovědci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vnímán jako kontroverzní a politicky podbarvený. Někteří moravisté/Moravané totiž tvrdí, že Morava se dočká nezávislosti jedině tehdy, když bude stát na národním principu, a proto je nutné vytvořit moravský jazyk jako nejdůležitější znak národa.
