Od března 1945 postupovala sovětská armáda na české území z Ostravska a
od Bratislavy, později i ze severu k Praze a k demarkační linii
osvobodila zhruba dvě třetiny Čech. O zbytek českého prostoru západně od
linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice se postarala americká
armáda. Při osvobozování Československa zahynulo 140 000 vojáků Rudé
armády, po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. čs. armádního sboru
pod velením Ludvíka Svobody, který se vyznamenal v bojích u Sokolova a o
Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo
pomoci Slovenskému národní povstání. Osvobození také pomohlo české
květnové povstání (ve světě nejznámější jeho součástí bylo Pražské
povstání).
Došlo však poté k dnes sporným jevům jako bylo vysídlení
Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže,
rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu,
bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy
dekrety).
V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana
Československa, která už v květnu 1946 vyhrála parlamentní volby; země
se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku. Byly potlačeny
struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí
(1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života.
Rozsáhlé znárodňování a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o
majetek. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na
Československá socialistická republika (ČSSR).
Koncem 50. let a v 60.
letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968.
Liberalizační hnutí známé jako Pražské jaro bylo potlačeno invazí vojsk
Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.
Po
invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí
v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který
zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo
okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991.
Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody,
čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77.
Poválečné Československo nebylo plně unitární, ale mělo asymetrickou
strukturu. Na Slovensku působila zákonodárná Slovenská národní rada a do
roku 1960 též její výkonný orgán Sbor pověřenců, zatímco v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku obdobné orgány nebyly.
Zatímco vzájemné hranice
Čech, Moravy a Slezska byly poválečným krajským dělením rozrušeny,
hranice mezi Moravou a Slovenskem krajské členění respektovalo a zákon
zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje na Moravě
od krajů na Slovensku.
Záležitosti, které na Slovensku spadaly do
působnosti SNR či Sboru pověřenců, tak pro kraje v českých zemích
vykonával československý parlament a vláda. Některé československé
právní předpisy tak měly územní působnost omezenou na české a moravské kraje.
Příkladem je státní ochrana přírody. Slovenská národní rada přijala
zákon č. 1/1955 Zb. SNR, o štátnej ochrane prírody, platný jen pro
slovenské kraje. Následně československé Národní shromáždění přijalo
československý zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který
však byl od počátku účinný pouze pro české kraje.
