Před příchodem Slovanů v 6. století žily na Moravě keltské kmeny a později germánské kmeny.
V letech 833 až 906/907 tvořila jihovýchodní část Moravy spolu s přilehlými územími dnešního Slovenska a Rakouska středisko Velkomoravské říše. Velkomoravská říše byla vazalem Franské říše. Kolébkou slovanské kultury a křesťanství se Velká Morava stala za panování knížete Rostislava (846–870). Na začátku 10. století se však z neznámých důvodů rozpadla.
Morava pak zřejmě krátce byla součástí Polska nebo Uher.
Okolo roku 1019 Moravu získal český přemyslovský kníže Oldřich. Od té doby až dodnes zůstávají politické osudy Moravy a Čech spojeny.
Od 11. století do konce 12. století byla Morava rozdělena na údělná knížectví v držení členů rodu Přemyslovců, od roku 1061 dědičném. Na konci 12. století moravské úděly sjednotil v Markrabství moravské pozdější český kníže Konrád II. Ota.
Státoprávní situaci upřesnil Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348. V ní stanovil, že země řízené českým králem jsou jeho vlastními lény, nikoliv lény Svaté říše římské. Tím Moravu určil jako jednu ze zemí Koruny české.
