Počátky českého státu v Čechách spadají do druhé poloviny 9. století. Tehdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I.
V průběhu 10. a 11. století se stát upevnil a ustálil a bylo k němu připojeno území Moravy.
České knížectví postupně získalo znaky víceméně samostatného středověkého státu v rámci Svaté říše římské.
Pražské biskupství bylo založeno roku 973. Hlavním národním světcem se stal svatý Václav.
České království nicméně vzniklo až roku 1198. Tehdy německý král
uznal dědičný český královský titul. Poté jej potvrdil císař, papež a
roku 1212 i Zlatá bula sicilská Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I., jakož i další privilegia Českého království.
Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech.
Václav I., a zejména jeho syn Přemysl Otakar II. pak vybudoval rozsáhlé panství, které sahalo za Alpy a k Jaderskému moři.
Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat území přes Polsko až k Baltskému moři. Jeho syn Václav III. získal i uherské území.
Po zavraždění Václava III. se království ocitlo v chaosu. Až volba Jana Lucemburského králem umožnila jeho nový vzestup.
Vzestup království vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). Karel IV. v roce 1348 ustanovil tzv. země Koruny české a pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Lužice (do 1635) a Slezsko (do 1742).
Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV.
Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi
Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a
události vyústily v husitské války.
Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem
husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili
všechny čtyři křížové výpravy do Čech.
Husitské války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436.
V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného
husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z
taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Prvním Jagelloncem na českém trůnu se stal Ladislav Jagellonský.
Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík Jagellonský, získali ho Habsburkové. Ti společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou zemi vládli dalších téměř 400 let.
