Od roku 1641 bylo Brno hlavním správním střediskem Moravy. V 18. století stalo jejím hlavním městem. Předtím se o správu země dělilo s Olomoucí, která je dodnes střediskem římskokatolické duchovní správy Moravy.
Podle počtu obyvatel jsou (podle stavu k 1. lednu 2012) deseti nejvýznamnějšími městy:
Brno – 378 965 obyvatel
Ostrava – 299 622 obyvatel (město se dnes rozkládá po obou stranách
historické moravsko-slezské zemské hranice, na Moravě se nacházejí části
Moravská Ostrava a další)
Olomouc – 99 529 obyvatel
Zlín – 75 660 obyvatel
Frýdek-Místek – 57 747 (rozkládá se po obou stranách historické
moravsko-slezské zemské hranice, na Moravě se nachází Místek)
Jihlava – 50 669 obyvatel (původně ležela jen na Moravě; dnes zasahuje i do Čech )
Přerov – 45 082 obyvatel
Prostějov – 44 387 obyvatel
Třebíč – 37 575 obyvatel
Znojmo – 34 073 obyvatel
Mezi
města významná z hlediska evropských dějin patří především Slavkov.
Například v Paříži ve Francii se nalézá náměstí i stanice metra s názvem
„Slavkovské nádraží“ (francouzsky Gare d'Austerlitz).
Dalším
významným městem je Kroměříž, básníkem nazývaná též „hanácké Atény“.
Kroměříž je bývalé letní sídlo olomouckých arcibiskupů. Kroměřížský
zámek se zahradami jsou zapsány na seznamu kulturního dědictví UNESCO. V
roce 1848 na zdejším zámku zasedal ústavodárný říšský sněm a město se
na několik měsíců stalo nejvýznamnějším místem Rakouského císařství.
Uherské Hradiště je střediskem Moravského Slovácka s významným velkomoravským archeologickým nalezištěm.
V
Novém Jičíně v roce 1790 zemřel Ernst Gideon von Laudon, jeden z
největších vojevůdců 18. století (historicky třetí generalissimus v
rakouské armádě).
Vedle shora uvedených měst Ostrava,
Frýdek-Místek a Jihlava jsou významnými také města Svitavy a Moravská
Třebová, nacházející se na severozápadě Moravě. Administrativně jsou
však přiřazena k Pardubickému kraji, a města Dačice a Slavonice, která
jsou na jihozápadě Moravy. Administrativně jsou ale součástí Jihočeského
kraje.
V moravských městech je dnes docela velké množství významných památek, včetně mnoha památek světového dědictví UNESCO.
Nejdůležitějšími
městy Moravy po zániku Velkomoravské říše byla dnešní města Olomouc,
Brno a Znojmo, a to jako sídelní města tzv. moravských údělů.
Krátce
po vzniku Moravského markrabství ve 12. století až do poloviny 17.
století byla nejdůležitějšími městy už jen Olomouc a Brno. Obě města se
po většinu tohoto období musela dělit o moc rovným dílem, protože zemský
sněm a zemský soud střídavě zasedal v obou městech. Kvůli tomu byly
pravidelně přemisťovány moravské zemské desky.
Avšak tím
významnějším městem byla do poloviny 14. století stále Olomouc, a to
především proto, že zde již od roku 1063 sídlil biskup. Olomouc té doby
bývá právem považována za kulturní a duchovní metropoli Moravy.
Za
vlády Jana Jindřicha ve 14. století se Brno stalo trvalým sídlem
tehdejších vládců Moravy, moravských markrabat, jejich sídelním hradem
byl hrad Špilberk a v této době, a to především za vlády krále Jošta
Moravského, bylo předním moravským městem Brno.
Poté od 15.
století lze mluvit spíše o vyrovnaném významu obou měst, a to až do
poloviny 17. století. V roce 1573 byla v Olomouci založena první a na
několik dalších století i jediná univerzita na území Moravy (na krátký
čas přesunuta do Brna).
V roce 1639 došlo ke zřízení královského
tribunálu v Brně. Královský tribunál byl významný zeměpanský úřad s
rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Krátce pak sídlil i v
Olomouci.
Do Brna byly přestěhovány všechny moravské zemské
desky. Předtím byla jedna jejich řada vedena v Olomouci a druhá řada v
Brně. V Brně nadále sídlil i královský tribunál. Bylo ukončeno střídavé
zasedání zemského sněmu a soudu až na příkaz markraběte a císaře
Ferdinanda III. za třicetileté války, konkrétně v letech 1641 až 1642. V
roce 1642 se navíc Olomouc po 40 dnech obléhání vzdala Švédům. Brno se
tak fakticky stalo jediným hlavním městem Moravy. Přispělo k tomu i
neobyčejně rozsáhlé zpustošení Olomouce osmiletým pobytem nepřátelských
vojsk.
V roce 1749 byl v Brně založen moravský soudní a
politický senát. Spor obou měst ovšem stále pokračoval a Olomouc
několikrát žádala navrácení svého původního postavení, a to včetně
navrácení královského tribunálu, přestože byl původně zřízen v Brně a v
Olomouci sídlil jen krátkou dobu.
Královna Marie Terezie
například po úspěšném odražení pruské armády Olomouci udělila formální
titul "Královské hlavní město". Tento dlouhý spor byl ale ukončen až
moravským markrabětem a císařem Josefem II. v roce 1782, který Brnu
přiznal nárok být jediným ohniskem politické moci na Moravě. Tento stav
byl později v roce 1849 potvrzen Moravskou zemskou ústavou.
Brno
zůstalo hlavní městem autonomní země do roku 1949, kdy byla
komunistickou vládou zemská samospráva zrušena a nahrazena kraji, které
nerespektují zemské hranice. Krajské zřízení bylo předtím zavedeno už v
16. století, ovšem respektovalo zemskou hranici a tím i autonomii země.
Dvakrát také vznikla země Moravskoslezská (1782–1849 a 1928–1948) v čele s guberniem sídlícím v Brně.
Otázka
hlavního města středověké Moravy je celkově složitější. Někdy bývá
nepřesně uváděna jen Olomouc nebo jen Brno. Mocenská střediska se ale
přelévala mezi několika sídly. Pravděpodobnou historicky první přední
moravskou metropolí byl Veligrad, sídlo velkomoravského vládce a
arcibiskupa diecéze moravské.
